Jiří Menzel režíroval řadu snímků, které dnes patří ke klasice českého, resp. československého filmu. Oscara za nejlepší zahraniční film dostal hned za svůj první celovečerní počin, a to za Ostře sledované vlaky. Další oceňované filmy následovaly, včetně jednoho trezorového, který se k divákům dostal až po revoluci. Připomeňte si, kde všude se podepsal jeho osobitý rukopis.
Československá nová vlna
Jiří Menzel se narodil 23. února 1938 v Praze a režii studoval na FAMU u Otakara Vávry. Původně chtěl studovat divadlo, ale nepřijali ho pro nedostatek talentu. Studium dokončil v 1962 a o pár let později se zařadil do tzv. československé nové vlny – generace režisérů a scénáristů, kteří začali tvořit právě v průběhu 60. let minulého století. Na naši filmovou scénu vstoupil ve velkém stylu. Po boku dalších režisérů stál u zrodu snímků Zločin v dívčí škole podle povídek Škvoreckého a Perličky na dně podle povídek Hrabala. Právě Bohumil Hrabal patřil mezi jeho oblíbené spisovatele a jeho dílo Ostře sledované vlaky se Jiří Menzel rozhodl zpracovat jako celovečerní film. Režisérův stejnojmenný debut z roku 1966 oslovil i kritiky v světě a získal Oscara za nejlepší zahraniční film.
Podle námětů Hrabala, Vančury a Svěráka
Menzel následně zpracoval Zločin v Šantánu (1968) podle námětu Josefa Škvoreckého a následovalo Vančurovo Rozmarné léto (1968). Hrabalovo dílo však ovlivňovalo jeho tvorbu i nadále. V pohnuté době českých dějin začal pracovat na snímku podle Hrabalových povídek Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. V roce 1969 tak vznikl film Skřivánci na niti, který okamžitě putoval do trezoru a diváci jej mohli poprvé zhlédnout až po revoluci. V roce 1990 snímek získal cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně.
Následovala vynucená režisérská pauza, po níž se vrátil na scénu s jedním ze svých nejméně úspěšných filmů Kdo hledá zlaté dno (1974). Jednalo se o ústupek době, aby mohl dál točit kvalitní filmy. Na snímek se rychle zapomnělo, když ve svých dalších počinech opět ukázal, že si umí vybrat dobrý námět a umí ho i kvalitně zrežírovat. Jednalo se zejména o filmy Na samotě u lesa (1976) a Báječní muži s klikou (1978).
Krátké angažmá v Divadle Járy Cimrmana
Poté, co si zavařil svým trezorovým filmem, se Menzel věnoval divadelní režii, kterou považoval za své hlavní povolání. Během svého života spolupracoval s pražským Činoherním klubem a Vinohradským divadlem a jako divadelní režisér působil i v Bulharsku a bývalé Jugoslávii. Na dva roky (1977 – 1979) se také stal členem souboru oblíbeného a svérázného Divadla Járy Cimrmana.
Získal řadu ocenění
V 80. letech se diváci dočkali dalších dvou hrabalovských filmů. Postřižiny (1980) a Slavnosti sněženek (1983) rovněž patří k snímkům, které si většina lidí s režisérovým jménem automaticky spojí. A řadí se k nim i snímek na Svěrákův námět Vesničko má středisková (1985), který byl nominován na Oscara. Posledním režisérovým snímkem z tohoto desetiletí se stala komedie na Vančurův námět Konec starých časů (1989). Z porevoluční tvorby se největšího ohlasu dočkala Žebrácká opera (1990) a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1994).
Od roku 1995 se pak Menzel naplno věnoval divadlu, zejména pak Divadlu na Vinohradech, kde působil jako režisér. Vyučoval i na pražské FAMU, patřil mezi členy Americké filmové akademie a založil kabelovou televizi CS film.
Jiří Menzel také v radě filmů hrál, naposledy objevil ve snímku Tlumočník (2018). V roce 1996 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu, je i nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Chevalier des Arts et Lettres (Řád umění a literatury) a za celoživotní přínos kinematografii získal cenu i na mezinárodním filmovém festivalu v indickém Goa. Zemřel 5. září 2020 ve svých 82 letech.
Zdroj: Česká televize, CSFD, Wikipedia | zdroj foto: Wikimedia, CC
