Nejnavštěvovanější český film roku 1992 natočil na motivy povídky Josefa Klímy tehdy mladičký režisér Filip Renč. Známý herec Eduard Cupák se přitom spolupráce s ním velmi obával. Proč?
Ivana Klímu k napsání povídky inspiroval skutečný příběh, který se stal v roce 1984. Film je přitom uměleckým ztvárněním daného námětu, nejedná se o pokus o rekonstrukci pravého děje. Až v závěrečných titulcích je odhaleno, jaké tresty si hlavní postavy od soudu odnesly.
Za všechno může omyl
Čtrnáctiletá Marika se kvůli nepříjemnému administrativnímu omylu ocitne namísto v dětském domově na úplně jiném místě. Těžko si mohla představit, že se najednou objeví v ústavu pro mentálně choré, odkud se již nedá utéci. A jak to v tomto domě hrůzy chodí? Všude je cítit strach. Nelidská mašinérie v podobě sadistických vychovatelek si může dovolit cokoliv se jim zlíbí, a tak používají i „výchovné“ metody, které jsou za hranicí veškerého chápání. Jak se dívka rozhodne svou bezvýchodnou situaci řešit?
Názor hlavní aktérky
Film je natočen podle skutečné události a podle skutečné osoby. Tou je v tomto případě Romka Eva Kováčová. Sám režisér ji nezná a nikdy se s ní nesetkal. Sama Kováčová se nechala slyšet, že film toho má se skutečnou událostí jen málo společného. Prohlásila, že film již viděla několikrát. Poté, co si Eva nechala změnit pohlaví, uvedla: „Byl jsem překvapený, že mě hrála Geislerová. Kdyby tam dali nějakou cikánku, dobře. Ale tohle mi připadá jako diskriminace,“ uzavřela.
Přitom diváci i kritici výkon Geislerové velmi vyzdvihovali. Celkově je tento film i po letech považován za jeden z nejlepších, které má režisér Filip Renč na svém kontě.
Herečka v ohrožení života
Barbora Hrzánová, představitelka Johanky, ve skutečnosti umřela, když si zlomila vaz po pádu ze schodů, kdy se jí Eva Kováčová snažila pomoci. Ve filmu ale její postava končí v plamenech. Natáčení přitom bylo mnohem dramatičtější, než bylo původně ve scénáři. Ocitla se totiž ve skutečném ohrožení života.
Při filmování hořícího prostředí ústavu jí trám v plamenech dopadl jen pět centimetrů od špičky u nohou. A aby toho nebylo málo, ihned nato za ní vzplály vchodové dveře do místnosti. Když režisér scénu urychleně ukončil, hasiči ji okamžitě ze scény popadli a odvlekli ji do auta. Tam jí pro vzpamatování dali štamprli hruškovice a počkali, až se z hrůzného zážitku trochu oklepe.
Režisér byl nejmladší ze všech na place
Pro Filipa Renče byl snímek jeho režisérskou prvotinou. Psal se rok 1991 a on byl stále ještě studentem třetího ročníku na FAMU, bylo mu pouhých 24 let. Z celého štábu tak byl s přehledem nejmladší. Sám se k tomu jednou vyjádřil slovy: „Byl jsem začínající puberťak a všem jsem měl šéfovat.“
Eduard Cupák se spolupráce s mladým režisérem prý doslova děsil. Nevěřil tomu, že by tak náročné psychologické drama zvládl natočit tak mladý filmař. Protože se mu ale hodil honorář za výkon, nakonec se spoluprací souhlasil. Navíc potřeboval dost finančních prostředků k údržbě starého mlýna, ve kterém bydlel. Prý do něj dával všechny své filmové honoráře.
Co největší autenticita
Režisér se snažil, aby snímek působil co možná nejautentičtěji. I proto bylo nakonec rozhodnuto, že se ve filmu objeví skutečné chovankyně ústavu pro mentálně postižené. Ty byly z ústavů ve Zdislavicích a na Velehradě. Snímek se od skutečnosti liší například tím, že ústav v Měděnci nebyl žádný zámek hrůzy, ale jednalo se o udržovanou vilu s růžovou zahradou. Chcete si vychutnat tento psychologický thriller natočený v mezidobí dvou republik i vy? Máte příležitost dnes od 21:55 na stanici ČT2.
