V mládí byla krásná s uhrančivým pohledem, takhle si ji ale nikdo z nás nepamatuje. Do televize a podvědomí diváků se totiž dostala až mnohem později. Přesto na ni nikdy nezapomeneme. Čiperná starší dáma, která měla energie na rozdávání, nám v paměti utkvěla, i když si zahrála vždy jen menší role.
Nestíhali jí ani mladší kolegové
Byla extrémně štíhlá, měla vrásčitou tvář, uhrančivý až nepřítomný pohled a patřil k ní také nezaměnitelný hlas. Úspěchy na divadle sklízela, ale do televize se dostala až v padesáti letech. Od té doby, ale hrála až do své smrti pořád a byla k nezastavení. Režisér Zdeněk Troška na ni vzpomínal takto ,,Byla to naše pusinka, byla s ní ohromná psina. Nezkazila žádnou legraci a byla k neutahání.“
My už padali na hubu a ona měla obrovskou výdrž. Od rána do rána jela v jednom kuse a byla velice společenská. Při životě ji držel jen rum a cigareta. A když opravdu musela jíst, tak si v kuchyni nebo v restauraci poprosila o to nejtlustší maso, co tam měli.
Jak se dostala ke hraní
Valerie Kaplanová se narodila 12. 9. 1917 v Hlinsku. Většinu dětství prožila ve Vídni, a ve dvacátých letech se přestěhovala s rodinou do Prahy. Na jevišti poprvé stála v pouhých třinácti letech. Tatínek si ovšem přál, aby vystudovala rodinnou školu a poté nastoupila do zaměstnání jako sekretářka. Jenže Valerie měla herectví v sobě a nedávalo jí to spát.
I když jako administrativní pracovnice nějakou dobu pracovala, stereotypní zaměstnání jí štěstí nepřinášelo. A tak ve volných chvílích sportovala. Stala se členkou tenisového klubu a to jí později změnilo celý život. Na tenisovém kurtu se totiž seznámila s režisérem Jiřím Frejkou, který se po válce stal ředitelem pražského Divadla na Vinohradech. A on jí také přivedl na jeviště.
Profesionální herečkou se stala po druhé světové válce a začínala v Zemském divadle v Liberci. Největší úspěchy pak zaznamenala až v šedesátých letech ve Východočeském divadle v Pardubicích. Tam přijala angažmá a jeho členkou byla až do svého oficiálního odchodu do důchodu v roce 1979. Ale i poté dál na jevišti vystupovala, hostovala na řadě dalších pražských scén a to i na slavném Divadle na Zábradlí.
Úspěchy ve filmu
Poprvé před kamerou stála až v roce 1951. Zahrála si ve snímku Pionýr režiséra Miloše Wasserbauera. Jenže pak se na ni zase na delší dobu zapomnělo. V roce 1976, ale zazářila jako kmotra s kosou v hudební pohádce Bořivoje Zemana Honza málem králem. A od té doby se jí nabídky na typicky babičkovské role jen hrnuly. Pro svůj typ postavy byla jako předurčená pro role stařenek, babiček, čarodějnic nebo smrtek.
Každou svou roli, ale hrála s láskou a zapálením sobě vlastním. Před filmovou a televizní kamerou si zahrála na sedm desítek rolí. A i když nikdy nebyla prvotřídní hvězdou, nikdy se na ní nezapomene. K roli babičky Škopkové ve Slunce, seno se dostala smutnou náhodou a přesto je právě tato její role asi nejvýznamnější. První představitelka této babičky na posteli, totiž po natočení prvního dílu trilogie zemřela, a tak prostor dostala právě Valerie Kaplanová, která hrála v dalších dvou dílech.
Její poslední filmovou postavou byla role kouzelné babičky Filomény v pohádce Šmankote, babičko, čaruj. Úplně poslední roli v životě si zahrála v bakalářské povídce Krupice a v krátkometrážní televizní komedii Ukradená babička. To už ale bojovala se zákeřnou rakovinou. Svůj boj s nemocí Valerie Kaplanová prohrála dne 13. 5. 1999. Vzpomínat na ni ale budeme navždy.
Její elán a nasazení jí mohli všichni okolo jen závidět. A to na jejích, byť malých rolích, šlo vidět. Jakou její roli máte nejraději?
