V představách mnoha z nás i pod vlivem filmů a knih existují, dá se říci, dva typy mnichů a klášterů. Jeden typ kláštera je jakýmsi společenstvím mužů, kteří tvrdě pracují, modlí se a často mají překvapivě praktický smysl pro humor. Druhý typ kláštera je spleť ponurých chodeb a zatuchlých cel, kde si žárliví a zlomyslní mniši hrají na politiky i něco víc. A právě soupeření mezi těmito dvěma typy mnichů odhaluje i uznávaný snímek Jméno růže, natočený podle stejnojmenného bestselleru Umberta Eco.
Sean Connery a jeho kouzlo
Na začátku filmu nejprve přichází první typ mnicha, kráčí přes otevřená pole a jeho těžký vlněný hábit je jen malou ochranou před chladným větrem. Jmenuje se Vilém z Baskervillu a ztvárňuje ho Sean Connery. Právě tento skvělý herec mu vtiskl tvář svým způsobem moderního člověka, učence-mnicha, který chápe všechna poučení z minulosti, ale dokáže je vidět v širších souvislostech než ostatní jeho doby. Jednoho dne William přijíždí do rozlehlého kláštera, který se se zlou předtuchou tyčí na strmém kopci. Na jeho úpatí se hladovějící rolníci perou o zbytky jídla, které jim mniši shazují z kuchyně. Na jeho vrcholu je velká věž uspořádaná jako labyrint. Nahoře můžete najít cokoli, kromě cesty ven.
V klášteře dochází k sérii vražd. William má pověst jakéhosi vyšetřovatele a brzy po svém příjezdu se zapojí do snahy zjistit příčiny smrti a najít vraha. Podezřelých je mnoho, i divákovi se zdá, že všichni mniši v onom klášteře vlastně vypadají jako podezřelí. Zdá se, že pro skvělý film je vše připraveno.
Postmodernismus si vybírá svou daň
Bohužel film se tak trochu potýká s tím, že příběh, který vypráví mnohasetstránková kniha, je velmi složitý a spletitý. Někdy si tak divák v temném šeru, přestává být jistý, co přesně se vlastně děje. Vilém z Baskervillu pozorně naslouchá, moudře přikyvuje, pátrá v odlehlých koutech a pronáší výroky ke svému mladému novicovi. Je zřejmé, že na něco přišel, ale scénář je vystavěn tak volně, že mezi jeho závěry a tím, co se děje dál, je poměrně jen málo souvislostí.
Dobrý film s malým „ale“
V ústředních částech filmu tak hrozí, že atmosféra přebije děj. Jméno růže se natáčelo ve skutečném klášteře a v kulisách, které vypadají naprosto přesvědčivě, ale bohužel film bere „temný středověk“ až příliš doslova a zasazuje události do tak neproniknutelného šera, že někdy je téměř nemožné poznat, co se děje. V klíčovém okamžiku filmu se zdá, že Vilém a jeho novic budou jistě upáleni zaživa, a my si musíme odvodit, jak se jim vlastně podařilo uniknout, protože film nám to neřekne. Ve Jménu růže je tolik dobrých věcí, herecké výkony, dobová rekonstrukce, celkový pocit středověku, jen jasný, úsporný a logický scénář trochu chybí.
Zdroj: imdb.com, britannica.com
