Snímek Hon na ponorku je jedním z nejlepších filmů o ponorkách, které kdy byly natočeny, a je oblíbeným filmem většiny tatínků. V době svého uvedení v roce 1990 se stal kasovním trhákem a získal Oscara za střih zvuku. Mimochodem na svou dobu film vynikl skvělými speciálními efekty. Pokud jste někdy snímek viděli v originále, jistě vás zaujal Sean Connery mluvící rusky s typickým skotským přízvukem.
Přestože kniha byla bestsellerem, nikdo ji nechtěl zfilmovat
Román Toma Clancyho je komplikovaný příběh se spoustou technického žargonu, což hollywoodské manažery znervózňovalo a navíc zastávali názor, že děj knihy by se vlastně dal vlastně shrnout do dvou stránek. Než se studio Paramount rozhodlo snímek natočit, uplynulo několik let. S tím paradoxně následně souvisel další problém.
Problém se studenou válkou
Děj filmu se odehrává v roce 1984, tedy v době, kdy román vyšel, kdy bylo napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem vysoké a studená válka v plném proudu. Ale v době, kdy se film dostal v roce 1990 do kin, už byla situace zcela jiná. Staré pořádky v SSSR i celém Východním bloku se rozpadaly a studená válka v podstatě skončila. Navzdory změně politické situace se ale film u diváků i kritiků setkal s velkým úspěchem.
Inspirací bylo několik skutečných příběhů
V roce 1975 vedl důstojník sovětského námořnictva Valerij Sablin vzpouru na sovětské válečné lodi, nikoliv ponorce, Storoževoj. Důvodem ale nebylo to, že by se chtěl přestěhovat do Ameriky a přijmout demokracii, naopak se domníval, že tehdejší sovětská správa Leonida Brežněva není dostatečně socialistická. Kreml vyslal třináct lodí a tři letadla, aby Sablina pronásledovaly, ten byl zatčen a popraven za velezradu. Ještě předtím, v roce 1961, důstojník sovětského námořnictva jménem Jonas Pleškys skutečně odvezl svou loď do Švédska namísto zamýšleného místa určení a poté s jistou pomocí CIA úspěšně přeběhl do Spojených států.
Sean Connery byl náhradníkem na poslední chvíli
Film už se začal natáčet, když přišla zpráva, že Klaus Maria Brandauer, rakouský herec, který měl hrát velitele sovětské ponorky Marka Ramiuse, se natáčení kvůli dřívějšímu závazku nemůže účastnit. Místo něj se role ujal Connery, na rozhodnutí mu stačil jeden den. Shodou okolností spolu s Brandauerem hrál v roce 1983 ve filmu Nikdy neříkej nikdy a znovu se sešli ještě v roce 1990 při natáčení filmu Ruský dům. Ten se začal natáčet krátce po filmu Hon na ponorku.
Film potvrdil existenci námořní technologie, která byla v té době ještě tajná
Ve filmu může být Rudý říjen „neviditelný“ tím, že vypne svůj sonar, který může upozornit ostatní ponorky na jeho polohu, a pohybuje se tiše pomocí metody zvané gravimetrie. Ve skutečnosti ruské ponorky tuto schopnost neměly, ale americké ano. A bylo to tajné. Tyto informace byly oficiálně odtajněny až několik měsíců po uvedení filmu.
Exteriéry skutečné, interiéry nikoli
Námořnictvo poskytlo filmařům přístup ke skutečným ponorkám, ale natáčení uvnitř ponorek bohužel nebylo z prostorových důvodů možné. Skutečná americká ponorka USS Houston tak hraje USS Dallas ve většině exteriérových záběrů, včetně toho, kde ponorka provádí nouzové vynoření. Vzhledem ke stísněnosti prostorů uvnitř ponorky, kam by se nevešel filmový štáb, byly pro natáčení interiérů postaveny přesné kulisy. Ty se daly naklánět tak, aby simulovaly pohyb ponorky.
Hraní se zvukem
Zvukový designér Frank Sarafine se v jednom rozhovoru svěřil, že on a jeho tým museli vytvořit pět set různých zvuků pro radarové „ping“, než režisér John McTiernan našel ten, který se mu líbil. Radarové ping bylo vyrobeno elektronicky pomocí sinusových vln a dozvuku, ostatní zvukové efekty byly nahrány ze skutečných zdrojů. Například skřípění a sténání ponorky při zátěži bylo převzato ze zvuků vozů horské dráhy Space Mountain v Disneylandu při průjezdu zatáčkou.
Zdroj: mentalfloss.com, csfd.cz
