Snímek 48 hodin v Paříži, jehož režisérem je slavný Roman Polanski, je elegantní a zároveň mrazivý thriller o americkém lékaři, který pronásleduje únosce své ženy v uličkách Paříže. I když letos uběhlo již třicet čtyři let od jeho premiéry, film si stále udržuje svou kvalitu. Divák je totiž v rukou vynikajících filmových „řemeslníků“.
Paříž není jen městem lásky
Polanski nás okamžitě vtáhne do temné stránky Paříže, tedy ne do sluncem zalitého, melodického města našich snů, ale do odcizeného a trýznivého místa. Město lásky je plné pustoty i hrozby a v zapadlých hotýlcích dochází ke schůzkám, „proplétání stehen“ i podřezávání krků. Zcela obyčejný člověk – Harrison Ford v téměř dokonalém výkonu v roli amerického lékaře Richarda Walkera – se prodírá tímto stále podivnějším a děsivějším městem a postupně zjišťuje, že všechny jistoty, které měl, se hroutí jako domeček z karet.
Poté, co jeho žena zmizí, je Walker odkázán na neosobní byrokracii – cynického domácího detektiva, podrážděnou policii a samolibého a líného úředníka amerického velvyslanectví. Brzy pochopí, že tudy cesta nevede, a tak se rozhodne navázat kontakty s podsvětím. Seznamuje se s pouliční dívkou Michelle, drobnou pašeračkou, jejíž kufr byl na letišti zaměněn s kufrem jeho ženy Sondry. „Michellini zaměstnavatelé“ jsou proto jeho pronásledovateli. Společně pak procházejí pařížským peklem plným špinavých bytů, kokainu na toaletách, teroru na střechách a chladnokrevných zabijáků.
Co se ztratilo v překladu
Originální název snímku v angličtině zní Frantic, což se dá do češtiny přeložit jako zoufalý, šílený či zběsilý. Čeští distributoři filmu se ale rozhodli použít název 48 hodin v Paříži. V originále tak má Polanského film stejný název jako starý thriller Louise Malleho z roku 1958, který v češtině známe též pod jiným názvem – Výtah na popraviště. Jinak ale ve snímku vládne duch Alfreda Hitchcocka – zápletka Nepravého muže s odbočkami ze Zmizení staré dámy a Muže, který věděl příliš mnoho.
Pokanski a Hitchcock
Hitchcockův smysl pro zlo je ale jiný než Polanského. Pro Polanského jsou zlo a korupce smyslným lákadlem, které se vine labyrintem temných chodeb a slepých uliček. Pro Hitchcocka je zlo hrozbou a samolibý člověk je potrestán. Walkerovi jsou zpočátku až uspávajícím způsobem spokojení. Když se za nimi kamera plíží v Polanského obvyklé voyeurské rovině, ani jeden z nich nepoznává smrtelnou, pokřivenou prázdnotu místa a Walker si ve sprše zpívá „I Love Paris“, zatímco jeho ženu lákají neviditelní útočníci.
Polanski sice sleduje cizí hru, ale už na začátku nastolí vlastní tempo, které se velmi liší od Hitchcockových strhujících odhalení. Polanski se po celou dobu drží tohoto hypnotického, mučivého rytmu, zatímco jeho pozadí, nejistá střecha hotelu, chodníky na Seině, bary, diskotéky a parkoviště, nabývají zlověstné pevnosti. Zápletka je tu stejná jako v nekonečném množství amerických filmů z 80. let, ale Polanski do ní vnáší realismus noční můry, k čemuž mu velmi napomáhá ponurá kamera Witolda Sobocinského, mrazivá hudba Ennia Morriconeho i samotná Paříž.
Zdroj: imbd.com, cinematografo.it
